Karl-Marx-Hof

Výstavba sociálního bydlení a bytová kolonie Werkbundu

Sociálnědemokratická vláda první republiky (1918-1934) chtěla zlepšit kvalitu života dělníků. Měla v plánu zřídit rozlehlé bytové kolonie, které by svým obyvatelům poskytovaly dobré životní podmínky a byly dostupné. Tyto sociální stavby fungovaly jako města ve městě. Často mají podobu uzavřených obytných bloků.  Velkou bránou se vcházelo do obvykle zeleného vnitřního dvora, ze kterého vedla schodiště k jednotlivým bytům. V těchto obecních domech se běžně nacházela, resp. ještě stále nachází i bazény, supermarkety, prádelny nebo mateřské školky. První takovou obecní stavbou, která ve Vídni vznikla, byla kolonie Metzleinstalerhof v 5. městském obvodě.

Mnozí z architektů byli žáky ikony secese Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění. Byl jím i Karl Ehn, který plánoval slavnou kolonii Karl-Marx-Hof v 19. vídeňském obvodě. Společně s bytovým objektem Sandleitenhof s 1 531 byty v 16. obvodě se kolonie stala vývěsním štítem „rudé bytové výstavby" v meziválečném období. V kolonii Karl-Marx-Hof, kde se na ploše 156 000 metrů čtverečních nachází celkem 1 272 bytů, sídlí Muzeum v prádelně, které osvětluje obecní bytovou výstavbu té doby. V období let 1923 až 1934 vzniklo 61 175 bytů ve 348 bytových koloniích a 5 227 bytů ve 42 sídlištích tvořených řadovými domy. Na jejich výstavbě se podílelo 400 architektonických studií. Po přerušení 2. světovou válkou se město Vídeň rozhodlo v sociální výstavbě v roce 1947 pokračovat a pokračuje v ní - architektonicky přizpůsobené konkrétní době - dodnes.

Na začátku 30. let minulého století vznikala tzv. sídliště Werkbundu. Tato sídliště vycházela z myšlenky nového sídlištního hnutí. Hlavním požadavkem byla hospodárnost na co nejmenším prostoru a funkční řešení. Vzorové domy měly být cenově dostupné, sériově vyráběné a opatřené plochými střechami. Vídeňské sídliště Werkbundu ve 13. obvodě, které tvoří celkem 76 donů, vznikalo v letech 1929 až 1932 pod vedením Josefa Franka. Podíleli se na něm prominentní architekti jako Josef Hoffmann, Clemens Holzmeister nebo Adolf Loos. Sídliště Werkbundu se ale neprosadilo, přestože je dnes jedním z nejvýznamnějších příkladů rakouské moderny. Rakouský fašismus od roku 1933 neměl pro společenskopolitické experimenty příliš pochopení. Ty tak definitivně skončily nejpozději s připojením Rakouska k hitlerovskému Německu.

Nacistická doba nezanechala na architektuře Vídně prakticky žádné stopy až na šest věží protileteckého dělostřelectva, které jsou dodnes součástí městského panoramatu jako pomníky. Od 60. let pak vznikaly četné vynikající příklady moderní vídeňské architektury.

Odkazy na další články:

Teilen, bewerten und Feedback
Ohodnotit článek
Doporučit článek

Údaje označené * jsou povinné.
Zadané údaje ani e-mailová adresa se neukládají a nejsou využívány k ničemu dalšímu.

Od
na
Názory a připomínky pro redakci wien.info

Údaje označené * jsou povinné.

Anrede *
Oslovení